ÚVOD

Lidé odedávna využívají říční krajinu jako zdroj potravy, pitné vody nebo mechanické energie. V jejím okolí se také utvořily první civilizace. Dokud lidstvo nemělo technické prostředky, respektovalo řeky jako živel. To se v průběhu historie změnilo a v posledních dvou staletích byla většina řek v obydlených oblastech vyspělých států regulována a napřimována a docházelo k hustému osidlování říční nivy. Výsledkem byly stále větší povodňové škody a na vodu v krajině se pohlíželo jako na něco, co je potřeba co nejrychleji odvést pryč. Nejinak tomu bylo na našem území, kde velká část říční krajiny musela ustoupit zemědělství a sídlům. Od 2. poloviny 20. stol. se začíná uplatňovat moderní komplexní pohled na říční systémy a začíná být kladen důraz na vztahy a vazby s okolním prostředím. V České republice se větší zájem o říční krajinu projevil až po ničivých povodních v letech 1997 a 2002.

Vodní toky na našem území jsou téměř ve všech úsecích antropogenně upravené. Jedním z největších areálů, kde byla řece ponechána možnost přirozeného vývoje je CHKO Litovelské Pomoraví, vyhlášená 12. listopadu 1990. Na území CHKO se nachází množství lokalit se zachovalou přírodě blízkou řekou, na kterou navazuje lužní les. Mezi ně se řadí i Kenický meandr. Velikostí jeden z největších meandrů na středním toku Moravy se nachází ve vrcholné fázi vývoje, kdy se v průběhu zpracovávání této bakalářské práce protrhla jeho šíje. V našich podmínkách jde o poměrně vzácný jev (k poslednímu přirozenému protržení meandru došlo na Odře u Bohumína při povodni v roce 1997), a proto bylo více než žádoucí jej zmapovat. Další zajímavostí této lokality je zřejmě největší akumulace říčního dřeva v České republice, která se nachází v bezprostřední blízkosti šíje meandru a Kenická smuha – boční občasně zaplavované koryto Moravy, které na část roku úplně vysychá.