Geomorfologické charakteristiky DMR Bílých Karpat a okolí

Zájmové území - Bílé Karpaty

Pohoří Bílé Karpaty se táhne ve směru JZ-SV na rozhraní Moravy a Slovenska. Patří k Alpsko-himálajské soustavě, do oblasti Slovensko-moravské Karpaty spolu s Javorníky na severu, Myjavskou pahorkatinou a Povážským podolím na jihovýchodě. Chvojnická pahorkatina, která nepatrně zasahuje u Skalice, součástí Záhorské nížiny. Z moravské strany přecházejí Bílé Karpaty pozvolna do Vizovické vrchoviny a u řeky Moravy do Dolnomoravského úvalu.

Výšková členitost v centrální části pohoří je 311 až 470 m, na obvodě 181 až 310 m. Z geomorfologického hlediska se Bílé Karpaty skládají z devíti podcelků. Jsou to: Žalostinská vrchovina, Javorinská vrchovina, Beštiny, Lopenická vrchovina, Súčanská vrchovina (s okrskem Súčanská kotlina), Kobylináč (s okrsky Hladké vrchy a Zubácka brázda), Kýčerská hornatina, Bošácke bradlá a Vršatské bradlá (s okrsky Vysoké Vršatce, Podvršatská brázda a Vršatské predhorie).

Geologie

Geologická stavba území je jednotná. Celé území patří k Vnějším Karpatům, včetně bradlového pásma, které právě v údolí Váhu odděluje starší část Západních Karpat – Vnitřní Karpaty – od jejich mladší části – Vnějích Karpat. Vnější Karpaty se vyvrásnily během starších třetihor – paleogénu do tzv. karpatského flyše. Na začátku paleogénu se v důsledku vyvrásnění Vnitřních Karpat se vytvořila na jejich okraji rozsáhlá proláklina, která se postupně vyplnila mohutnými souvrstvími s typickou flyšovou sedimentací. Charakteristické pro ni je mnohočetné střídání vrstev pískovců, jílovitých břidlic, jílovců a slíňů s různou velikostí zrn a s různou odolností vůči zvětrávání. Po vyvrásnění těchto sedimentů z poměrně velkých hloubek vzniklo flyšové pásmo, ke kterému patří i Bílé Karpaty. Současně se převrásnilo bradlové pásmo, kde se do vrás vmísily odolné vápence a dolomity, které vystupují v podobě bradel. Po vyvrásnění Bílých Karpat byl vývoj pohoří už jen suchozemský, převládaly v něm erozní procesy. Vzhledem na uvedenou strukturu paleogenních sedimentů patří Bílé Karpaty k pohořím s největším sklonem k sesuvům na Slovensku. Sesuvy totiž podmiňuje hlavně nerovnoměrná nasákavost sedimentů, a tu nepříznivě ovlivnilo a ovlivňuje odstraňování lesního krytu. V důsledku toho dochází k náhlému sesuvu větších i menších ker sedimentů po vrstvových plochách jílovců a jílovitých břidlic.

Měkčí jílovité struktury se výrazně podílely i na modelování reliéfu Bílých Karpat a flyšových pohoří obecně. Právě na jejich místě vznikly erozně-denudační brázdy. Z tvrdších pískovců se vymodelovaly hřbety, které podle charakteru vrásnění jsou buď dlouhé a protáhnuté, nebo se rozlámaly a nahromadily do poměrně strmých ker. Nejvyšší masivy, které z původní úrovně pohoří vyčlenily potoky svojí erozní činností, jsou Velká Javořina, Velký Lopeník, Chmeľová a Žalostinná. Mezi zajímavé současné erozní jevy patří vznik Haluzické soutěsky. Ve stejnojmenné osadě potok narazil na měkkou drobivou výplň mezi dvěma krami a za několik let vytvořil hluboký kaňon, který byl vyhlášený za chráněný přírodní výtvor.

Všeobecně se dá říci, že horniny karpatského flyše jsou chudé na zkameněliny, přestože vznikly v poměrně velkých hloubkách. Hojně se však nacházejí ve vápencích bradlového pásma, které bylo roztrháno na samostatné kry a čočky. Tyto v současnosti vystupují na rozhraní flyšového pásma a centrálních Karpat (krystalinikum) jako jednotlivá bradla a jejich skupiny, které v důsledku erozních procesů vystoupily z měkčích obalových hornin ve tvarech kozích hřbetů. Šířka bradlového pásma nepřesahuje 15 km, se směrem do hloubky se zvětšuje. Zvětšuje se i složitost jeho geologické stavby, pro kterou je toto pásmo označováno jako nejsložitější pásmo Karpat vůbec. Vývoj vápenců bradlového pásma nebyl stejný, odvíjel se především od hloubky sedimentačního prostoru. Podle toho, stejně jako podle charakteru sedimentů (organogenní vápence) je možno vyčlenit rozličné typy vápenců. Bradla odedávna poutaly pozornost člověka pro své bizarní tvary. Proto se mnohé z nich dostaly pod ochranu a bezpochyby jsou jedním z nejatraktivnějších objektů pěší turistiky.

Geologická stavba území v rozhodující míře ovlivnila i půdotvorné procesy, půdní druhy i půdní typy. Převládajícím půdním druhem jsou tu jílovito-hlinité půdy, z půdních typů převládají hnědé lesní půdy, na vápencích rendziny a v údolních nivní půdy.

Hydrologické poměry

Hydrologicky patří oblast Bílých Karpat k povodí řek Váh a Moravy. Za rozvodnici je možné považovat hlavní hřeben Bílých Karpat. Toky tekoucí na JZ od hlavního hřebene patří k povodí Moravy a toky tekoucí na JV od hlavního hřebene patří k povodí Váhu. Vzhledem k nestejné nadmořské výšce Váhu a Moravy (Váh je níže položený), jsou přítoky Váhu hlouběji zařezané do svého podloží, a proto jednotlivé masivy jsou výraznější. Nepatrná část území v oblasti Staré Turé je odvodňována Dudváhem přes Černou vodu do Malého Dunaje. Umělým zásahem u Čachtic je však větší část půd v této oblasti odváděna potokem Dubová do Váhu a při povodních k tomuto účelu slouží i Čachtický kanál.

Mezi nejvýznamnější přítoky Váhu z Bílých Karpat patří Biela voda, Vlára a Bošáčka. O něco méně vydatné přítoky jsou například Lednica, Tovarský a Bolešovský potok, Ľuborča, Súčanka, Drietomica a Klanečnica.

K významnějším přítokům Moravy ze slovenské strany patří Myjava, Teplica, Chocholnica a Zlatnícky potok. Z moravské strany jsou to Velička a Olšava.

Podnebí

Území opisované oblasti vzhledem ke geografické oblasti a geomorfologické členění patří do tří klimatických oblastí. Úzký pás v údolí Váhu a Moravy patří do teplé oblasti s počtem letních dní (s max. teplotou vzduchu 25 °C a vyšší) v roce vyšším než 50 a s mírnou zimou (teplota v lednu nad -3 °C). Největší plochu zabírá mírně teplá oblast s počtem letních dní v roce nižším než 50, průměrná teplota v červenci je 17-18 °C. Zima je mírná, do výšky 500 m pod -3 °C, nad 500 m pod -3 °C. Jen nejvyšší části Bílých Karpat (okolo 900 m n. m.) patří do chladné oblasti s průměrnou teplotou vzduchu v červenci nižší než 16 °C a v lednu nižší než -4 °C. Širší vegetační období (průměrné teploty přes den 5 °C a vyšší) trvá v jednotlivých klimatických oblastích 220-240, 200-220, resp. 180-200 dní.

Průměrný úhrn srážek za rok je nejnižší v dolinách a pahorkatinách – 650-700 mm, při řece Moravě jen 600-650 mm. Na většině území Bílých Karpat stoupá na 700-800 mm a ve vrcholových partiích až na 800-900 mm. Rozložení srážek v jednotlivých ročních obdobích je nejrovnoměrnější ve vyšších polohách, disproporce narůstají směrem k nížinám. Nejvíce srážek je v červnu, červenci a začátku srpna, méně v jarních měsících a nejméně na podzim – od půli srpna do půli října. Sněhové srážky se taktéž odvíjejí od nadmořské výšky. Počet dní se sněhovou pokrývkou je v nížinách a pahorkatinách 50-60, s nadmořskou výškou stoupá na 60-80 a na hřebenech dosahuje až 100 dní ročně. Přitom níže položené části mají roční maximum sněhové pokrývky okolo 20 cm a nejvýše položené oblasti 35-50 cm.
Převládajícími větry jsou severní a severozápadní větry.