Ekotony GIS

Co jsou ekotony

Přírodními krajinnými elementy, které bývají v krajině opomíjeny jsou hranice. Přírodní hranice mají nejčastěji charakter přechodných pásem či zón, řídce jsou ostré, liniové. Ostré linie se vážou na terénní hrany nebo vodní toky a nádrže. Anebo vznikají jako důsledek diferencovaného využití krajiny (Richling, 1996).

Ekoton je definován jako hraniční neboli přechodná zóna, či okrajové společenstvo mezi dvěma nebo více ekosystémy, v důsledku prolínání často s větší biodiverzitou a výhodnějšími podmínkami pro organismy než každá z hraničních biocenóz, proto tam bývá větší pestrost druhů rostlin i živočichů (Jakrlová, Pelikán, 1999; Odum, 1977; Zólyomi, 1987; Hansen et al., 1988; Jeník, 1995 aj.).

Jedná se o prvek prostorové struktury krajinné složky (ekosystému), který tvoří různě široké přechodové pásmo či linii rozhraní mezi sousedními ekosystémy, a je charakterizován vyšším počtem druhů organismů oproti oběma sousedním biocenózám (tzv. ekotonový efekt, edge-effect). Nalézají se zde druhy jak z obou sousedních biocenóz, tak druhy specifické jen pro tuto přechodnou zónu, např. Duvigneaud (1988), Laštůvka, Krejčová (2000) apod. Za ekotony však di Castri, Hansen (1992) považují i ostré hranice (úzké přechodové zóny). V současné kulturní krajině jsou však ekotony místem styku prostoru přírodního a řízeného člověkem (agroekosystémy).

Termín ekoton je však pojímán velmi široce. Zahrnuje přechodné pásmo mezi dvěma biomy (tajga – tundra, např. Lavriněnko et al., 2000, aj.), hranici les – louka i diferenciaci lemu lesa (např. Falińska, 1996 aj.).

Z prostorového hlediska je ekoton charakterizován prostorem a časem, které odráží síly interakcí mezi hraničními jednotkami (ekosystémy). Např. Hansen et al. (1992), di Castri, Hansen (1992), Pyšek (1992) uvádějí, že změny časoprostorové struktury nebo funkce probíhající v ekotonu jsou rychlejší než změny v krajině jako celku. V souvislosti s krajinnou stukturou jsou analyzovány hranice mezi krajinnými jednotkami na různých úrovních, popisovány ve vazbách na fyzickogeografické podmínky, např. Widacki (1979), Balcerkiewicz (1990 in Richling, 1996), Beruczaszwili (1990), Husár (1992, 1996, 2004), Ihse (1989), apod. Ekotony, jako prostorové jednotky, mají různou vnitřní strukturou a stavbou, prostorovými atributy a jiné vlastnosti, podmíněné abioticky a bioticky (kontrast, vnitřní diferenciaci, šířku, tvar). Současně mají vlastnosti podmíněné časem, vývojem a funkcí – propustnost, stabilitu, elasticitu (Hansen et al., 1992).

Typické vlastnosti ekotonu (podle Kovář, 1994)

  1. mají přechodné postavení charakterizované různou podobou - od pozvolného ke strmému, téměř diskontinuitnímu gradientu, případně k takovému, v němž se vyskytují „jazyky“ prostupujících se sousedních společenstev (poloostrovy a ostrovy)
  2. mají různý stupeň kontrastu mezi sebou a sousedícími plošnými útvary (v geologii, geomorfologii - horninové nebo terénní zlomy, v sukcesním stáří sousední vegetace, v salinitě u vodního prostředí - např. při ústí řek do moře)
  3. vyznačují se určitou dynamikou hranice nebo její „propustností“ (stupněm odolnosti vůči energetickému či materiálovému přestupu, průchodností pro organizmy; to je dáno mj. utvářením vegetace, která může působit jako bariéra nebo filtr vůči některým živočišným druhům, semenům rostlin, částicím prachu apod.)
  4. v podélné orientaci mohou podporovat pohyb biologických druhů, šíření rostlin a živočichů nebo také ekologických disturbancí (do češtiny se překládá jako narušení - zde myšleno např. šíření ohně, pohyb vody, žír hmyzem nebo pastva)
  5. stabilizační funkce vyplývá z jejich odstupňované schopnosti odpovídat na narušování (disturbanci), ať už ve smyslu rezistence (odolnosti), anebo rezilience (pružnosti) systému - to závisí na měřítku nebo intenzitě působení dotyčného faktoru
  6. ovlivňují přilehlé ekosystémy; např. působí jako zdroj zárodků nebo živin, znečišťují prachem nebo „vysílají“ do okolí dravce či škůdce.
  7. o jejich přetrvání rozhoduje také příčinný mechanizmus vzniku ekotonu (z vnějších či vnitřních popudů přírodního anebo z děje navozeného člověkem - je rozdíl mezi vysázením živého plotu a ponecháním nevykáceného lesního pásu)
  8. vyznačují se jevy spojenými s biodiverzitou:
 

© Katedra geoinformatiky UP Olomouc 2007