Diskuze

Základním aspektem, který ovlivnil celou práci, byla možnost využití pouze dat DTM z LLS. K extrakci prvků se obecně používá kombinace dat Lidar, IfSAR a fotogrammetrických dat. Kromě ortofota však tato data nebyla k dispozici a proto byly možnosti extrakce v diplomové práci omezené.

Data LLS disponují vysokou přesností, která je zaručena hustotou až několika body na m2, proto je logickým důsledkem využívání takových dat zájem o extrakci vektorové reprezentace geografických prvků z takto přesných dat.

Pro automatickou detekci byly v této práci vybrány kótované body, body výškového a polohového pole, vodní toky, rozvodnice, terénní stupně a polní a lesní cesty. Při extrakci každého z uvedených prvků docházelo k rozdílným problémům, které bylo nutné řešit volbou vhodnějšího postupu či manuální post editací vygenerovaných dat.

Při detekci všech typů bodů byl řešen jediný problém – nejednalo se v podstatě o detekci, ale o získání nové informace o nadmořské výšce v původní poloze v rámci souřadnic x, y. U některých bodů však bylo patrné, že ani jejich souřadnice x, y pravděpodobně nejsou přesné. Usuzovat tak šlo v případě, že se nadmořská výška původního bodu výrazně lišila od nově extrahované hodnoty. Přesně tatáž původní hodnota nadmořské výšky se však vyskytovala na některém pixelu v těsném okolí bodu. Pokud by byla jistota, že je bod lokálním minimem či maximem (z pohledu hodnot nadmořské výšky), polohové zpřesnění by nebyl problém. Body se však mohou nacházet například na výrazných objektech v terénu a proto nelze říci, že je bod v daném okolí minimem či maximem.

Při extrakci vrstevnic nedocházelo k výraznějším komplikacím, jelikož algoritmus pro generování vrstevnic je v programu ArcGIS zakotven. Protože však šlo o vrstevnice určené pro tisk v mapě 1:10 000, bylo nejpodstatnější otázkou do jaké míry linie generalizovat. Není totiž problém z takto podrobného DTM extrahovat velmi přesné vrstevnice, ty jsou však pro tisk v tomto měřítku nepoužitelné. Zároveň lze vrstevnice vyhladit až do té míry, že jsou v mapě ve všech místech velmi dobře čitelné, tím se však ztrácí informace o skutečném průběhu terénu. Bylo tedy nutné najít způsob extrakce a následné generalizace, jehož výstupem budou vrstevnice co nejvíce přesné a zároveň dostatečně čitelné. Proto byl zvolen postup generování jen mírně shlazených vrstevnic a následné vyřezání polygonů o sklonu vyšším než 45°. V místech s vymazanými vrstevnicemi byla ponechána pouze hlavní vrtsvenic (e=25), aby byl pro čtenáře mapy zachován skutečný charakter reliéfu.

Detekce vodního toku je komplexním problémem a proto s sebou její řešení přináší více otázek. Pro počátek vodního toku („Stream Definition“ z Flow Accumulation“) byla zvolena hranice 20 000 pixelů (tedy m2). Vzniklo při tom daleko více vodních toků, než ve skutečnosti existuje, bylo tím však zajištěno, že všechny reálné vodní toky budou skutečně vymodelovány. Tato hodnota však závisí na konkrétní oblasti a proto nelze tuto hranici použít na jakémkoliv typu terénu. Důležitým faktem je rovněž to, že pomocí zvolené metody je modelována spádnice vodního toku, což nutně nemusí znamenat skutečný průběh toku. V místech, kde však lze polohu koryta ověřit například nad ortofotem, lze extrahované vodní toky použít pro zpřesnění polohy.

Generování rozvodnice úzce souvisí se vzniklou vrstvou vodních toků. Lze tvrdit, že na hřebenech, kde její průběh ovlivňuje pouze nadmořská výška, je rozvodnice přesná. V údolích velmi záleží na průběhu vodního toku. Pokud byl například soutok dvou toků vymodelován na místě o několik metrů posunutém vůči původnímu soutoku, mění se tím i průběh rozvodnice. Proto je nutné soutoky ověřit opět leteckým snímkem. Na většině míst však nelze soutok na snímcích pozorovat, v takovém případě zbývá terénní šetření.

Výstupem detekce terénních útvarů jsou linie, které odlišují horní a spodní hranu útvaru. Zde je nutné říci, že se nejedná o výstup určený pro tisk. Zobrazení terénních včetně skalních útvarů v mapách je rozsáhlé téma, kterým se tato práce nezabývá. Z výstupu byly pouze odstraněny všechny hrany kratší než 5 metrů jednak kvůli neúměrné velikosti souboru a zároveň kvůli nízké vypovídací schopnosti takto krátkých linií, které mohly vzniknout například špatnou filtrací původního mračně bodů LLS.

Automatická extrakce polních a lesních byla jako jediná vyřešena jen do určité míry. Vzhledem k tomu, že byla k dispozici výšková data, bylo možné extrahovat pouze cesty výškově odlišné od okolního terénu. To bylo zajištěno stejným postupem jako extrakce terénních stupňů. Po vizuálním prozkoumání výstupu a původních dat ZABAGED ® bylo zjištěno, že se většina cest, které jsou detekovatelné touto metodou, nacházejí v rozmezí 5 – 10 % změny sklonu. Proto byla vrstva terénních hran rozklasifikována, tak aby z ní mohly být extrahovány pouze tyto hodnoty. Výstup však nelze použít jako hotovou vrstvu cest vzhledem k její neúplnosti. Může však sloužit jako vstup pro ruční digitalizaci, ze nějž nepoužít části cest, které odpovídají skutečnosti – jde o skutečnou cestu, což lez ověřit nad ortofotem nebo v terénu.

Celkově lze práci shrnout poznatkem, že extrakce z dat DTM LLS je vhodná ke zpřesnění vrstev ZABAGED ®, čímž je míněno generování nových přesnějších vrstev. Nikdy se však nejedná o čistě automatizovaný proces. Vždy je zde nutná náročnější či méně náročná post editace extrahovaných dat. V případě polních a lesních cest autorka považuje za nejméně časově nákladnou ruční digitalizaci prvku na podkladu ortofota a stínovaného reliéfu s využitím nově extrahovaných prvků, které znázorňují cesty výškově rozdílné od okolního terénu.